Severní vítr je krutý a moc jsme sním nepočítali.
Den 1
Když jsme řešili, kam s fixkama vyrazíme příště, tak Ondru napadl Hamburk. Všechny nás to chytlo a potřebovali jsme se dohodnout na termínu. Do Hamburku jsme jeli z čtvrtka 25.7. do pondělí 29.7.
Z Prahy jsme vyráželi ve složení Ondra a Mikuláš. Plán na čtvrteční den byl jasný, dojet do Drážďan, kam přijede v pátek i Honza. Plán byl reálný, ale po ujetí ani ne půl kilometru se nám začal zdát čím dál méně proveditelný. Důvod byl jednoduchý. Ondra za čtvrtek píchnul celkem 10x. Vždy se mu posunula páska ve výpletu a přes ostré hrany to duše nevydržela. Mě se začal povolovat střed u klik, takže jsem se zastavoval v mělnickém servisu, kde mi dovolili půjčit si jejich nářadí a střed pořádně dotáhnout. Ondrovy výplety jsme spravovali vším, co jsme měli po ruce. Elektrikářskými pásky i novými pásky do výpletu, až to došlo do fáze, kdy Ondra zkusil poprosit Petra Vaverku o zapůjčení celého wheelsetu. Ondra nasedl na první vlak směr Terezín a já s Mikulášem jsme do Terezína dojeli na kolech. Záchrana v podobě půjčeného wheelsetu a načerpání energie z bábovky trvala poměrně dlouho a my měli radost, že se procvaknutí duše neprojevuje. Před Ústím nad Labem se Ondrovi povedlo cvaknout duši i v půjčeném wheelsetu. Takže další oprava a rychle pokračovat dál na jídlo, které jsme měli naplánované v Děčíně. Rychlá pizza, dobít vše, co se dá a zase do sedla. Čekala nás ještě cesta před Drážďany. Zapínáme světla a jedeme po cyklostezce směr Německo. Po chvíli míjíme hranice, ale po dalších ujetých kilometrech nás čeká poslední Ondřejův defekt, v pořadí desátý. Pálíme to dál tmou, když nás navigace dovede k přívozu, který je samozřejmě o půlnoci zavřený a my se musíme vrátit několik kilometrů zpět a najít most přes řeku, abychom mohli pokračovat. Spací místo nacházíme kolem 2. ráno nedaleko pískovny v Pirně. Roztahujeme plachtu, spacáky, stříkáme na sebe repelent a jdeme spát.
Den 2
Vstáváme a zjišťujeme, že už máme být minimálně hodinu na cestě do Drážďan za Honzou, který tam dojel vlakem. Chtěli jsme se rychle zabalit a vyrazit co nejdříve, ale moc nám to nešlo. Když jsme vyrazili na stezku, tak na nás čekalo další zpomalení. Lidi kochající se rychlostí šneka na úzké cyklostezce. Když jsme dorazili do Drážďan, chvíli nám trvalo, než jsme se s Honzou sešli, protože byl na druhé straně. Pak klasické nákupy vody, snídaně a nezbytných kapiček do očí, dále následovalo “kafe”, které bylo fakt odporné. Sedli jsme do sedla a snažili jsme se to roztočit. Nějak zvlášť se nám nechtělo ale už takhle jsme měli docela časový a kilometrový skluz. Snažili jsme se držet cyklostezky, ale byl jsem z ní spíš naštvaný. Na každém rohu kostky, úzké cesty a dost často nás to táhlo pres vesničky, kde byly samozřejmě zase kostky. Chápu, že pro normální osazenstvo je to v pohodě, protože mají elektrická celopéra a 2 bary v duších, ale naložená fixka s 7 barama a vidinou zbývajících 600km se s touto ideou moc neslučovala. Takže jsme se snažili volit příjemnější cestu a jet po silnicích. Mně se opět povolil střed, takže jsme hledali servis, kde bych si to mohl opravit. Našli jsme dva v místě, kudy jsme projížděli, jeden měl samozřejmě zavřeno a když jsem přijel k druhému, tak tam nikdo nebyl. Bylo tam pouze telefonní číslo, na které jsem se snažil dovolat, ale bez úspěchu. Vedle byla prodejna s pračkami a v něm starší dáma, které jsem se zeptal, jestli neviděla někoho v tom servisu. Odkázala mě na telefonní číslo, když jsem jí horkotěžko vysvětlil, že mi to nikdo nebere, omluvila se, že mi víc pomoct nemůže. Vrátil jsem se za klukama a prostě mi to nedalo a zkusil jsem zavolat naposled. Servisák to zvedl a když jsem mu vysvětloval anglicky, co po něm potřebuji, tak se z druhé strany ozvalo „Nein deutch!“ Zeptal jsem se ho, jestli je v servisu právě teď a odpověď byla „Ja“. Popadl jsem kolo a jel zpátky do servisu, ale tam zase nikdo. Další anabáze s paní z krámu, která mu nakonec zavolala německy, aby mu vysvětlila, co potřebuji a on jí řekl, že za 5 minut tam bude. Přijel, dost naštvaně bouchnul dveřmi od svého auta a šel rovnou otevřít. Ukázal jsem mu, co mám za problém, chvilku se díval na kolo a se vším mi pomohl, už jsem to měl docela nacvičené, takže to šlo rychle. Když jsem střed zase utáhl, poděkoval jsem a servisák nic nechtěl, popřál nám šťastnou cestu a když jsme na jeho otázku, kam jedeme, odpověděli do Hamburku, jen nevěřícně zakroutil hlavou a raději se schoval do chládku ve svém servisu. Tento den měl Ondra pouze jeden defekt a Honzu kousnul mravenec. Byl už znát každý kilometr. Bolestivý pocit na zadku a na dlaních nás neodradil a dál jsme drtili kilometry za kilometry. Denní cíl byl nějakých 200 km, ale my jsme zvládli pouze 170 a šli jsme spát. Našli jsme jezero, kde jsme se vykoupali, dali pivo a vysílením usnuli.
Den 3
Probuzení do krásného slunečného dne, sbalení spacáků a jede se na snídani. Zkoušíme nejbližší MC Donald, který je od nás 30 km. Honza už má jisté pochybnosti ohledně našeho výletu a chce to vzdát, snažíme se mu to rozmluvit. Všichni doufáme, že si dělá legraci a pojede s námi dál. Dáváme snídaňové menu v MC a dobíjíme powerbanky a mobily. Mikuláš zjišťuje, že jedeme pres Dessau a potutelně se usmívá. Jeho plné nadšení se projeví před ikonickou budovou Bauhaus. Vše důkladně fotí a užívá si každý centimetr budovy. Po krátké pauze jedeme dál, kde se od nás odpojuje Honza. Rozloučili jsme se a dál jsme měli před sebou ještě kus cesty. Náš cíl byl Havelberg. Na obědovečeři jsme zastavili ve městečku Magdeburg. Před nákupem zjišťujeme, že Mikuláš píchnul zadní duši. Při opravě jdeme s Ondrou nakoupit potraviny. Po siestě v parku plánujeme pokračování naší trasy do Havelbergu. Opět sedáme na kola a vyrážíme. Po pár kilometrech zjišťujeme, že máme špatný směr. Otáčíme to a Magdeburg si užíváme ještě jednou. Správným směrem jedeme dál. Pereme se s dost nepříjemným protivětrem, ale ani to nás neodradí pokračovat. Přijíždíme k divné hrázi. Vyjíždíme ji do nečekaně strmého kopce a zjišťujeme, že je tam koryto řeky Havel. Po několika metrech koukáme pod sebe, kde nás křižuje Labe. Úžasná stavba, řeku na mostě jsem opravdu ještě neviděl. Šlapeme dál, kilometr za kilometrem. Začíná se stmívat, zastavujeme na benzince daát si něco malého k snědku, doplnit vodu a nabrat energii na poslední etapu dne. Loučíme se s paní na pumpě a začíná několika hodinové bombení skrz temnou krajinu po silnici. Mikuláš udává tempo, za ním jede Ondra a já vzadu svítím červeným světlem, aby náš bylo vidět. Nikdo nesleduje, jak rychle jedeme a jen si užíváme to ticho a šum, který vydávají naše kola. Mikuláš je k nezastavení a my se ho držíme zuby nehty, když v tom spatřujeme ceduli, ze Havelberg je za 4 km. Mikulášovo tempo se nezměnilo a do městečka přijíždíme docela zničení, ale šťastní, že jsme to dali. Popojíždíme pár kilometrů na opuštěné piknikové místo, kde uleháme ke spánku.
Den4
Cíl je jasný, dojet do Hamburku! Balíme věci, oblékáme se do vlhkého oblečení, které nestačilo uschnout a sedáme do sedla. První zastávka nás čeká u několik kilometrů vzdáleného MC a vidina snídaně a dobití elektroniky nás žene kupředu. Snídaně byla příjemná, všechno dobito, cesta naplánovaná a teď nás čeká zase roztočit nohy a vydat se na cestu. Projíždíme vesničkami, všude krásné stavby a baráky. Krásný asfalt, jen občas někde nějaké kostky. Já už nevím, jak si sednout, kam dát ruce. S pravidelnou přesností po každých 2 minutách přehmatávám ruce na řídítkách a zároveň hledám polohu na sedle. Dnes je snad největší horko, co jsme zažili, možná to bude tou silnicí, která je rozpálená a široko daleko žádný stín. Drtíme to dál, cestou prosíme lidi o vodu do bidonu, protože je neděle a všechny obchody jsou zavřené. Po 6 hodinách zastavujeme v městečku, kde si dáváme tureckou pizzu a relaxujeme. Opět nás čeká několika hodinový pobyt v sedle. Zatím jsme neviděli na silnici žádný ukazatel směru na Hamburk. Po vydatné pizze jedeme dál, když v tom spatřujeme ceduli! Jedeme správně. Řekl bych, že všichni máme radost a dodalo nám to trochu energie. Přijíždíme do Hamburku podél Labe, když nás předjíždějí dva týpci na elektrokolech. Podívali jsme se na sebe s Mikulášem a bylo to hned jasné, nás nebudou předjíždět vobejdové na elektrokolech. Ve mě se našla ještě nějaká energie a vystřelili jsme za nimi. Ondru začala zlobit achilovka, tak jel v klidu. Když jsme dojeli týpky a pověsili jsme se za ně, tak se jeden ohlédl, skoro bych řekl, že se lekl a už jsem slyšel, jak přidává rychlost do svého elektromotoru. Bohužel mu to nestačilo a my se za ním drželi dál. Když už byl na svém rychlostním limitu, předjel jsem ho a on se smál. Nabídl mi, že mi bude dělat rozrážeče větru a ptal se, jakou tam má dát rychlost. Řekl jsem, ať tam dá maximum, co to umí a zařadil jsem se za něj. Přede mnou jsem jen slyšel hukot jeho kol, které na asfaltu znělo jako roj vos. Vlastně to nebyl úplně příjemný pocit se za ním držet, protože jet 40 za neznámým člověkem, co má brzdy a kdykoliv může zastavit nebylo úplně dobré. Po několika kilometrech se omluvil, že musí počkat na svého kámoše. Poděkoval jsem mu, nechal se unášet setrvačností dál a dojel mě Mikuláš. Bohužel nás nenapadlo nic lepšího než si dát špurt po 200 km v nohách. Převod 50×17 jsem s brašnami roztočil na neuvěřitelnou rychlost kolem 60 km/h. Bylo to skvělé! Kola se hnala kupředu jako střela. Nechali jsme je jet ještě pár km dál, kde jsme zastavili a počkali na Ondru. Bohužel jsem v zápalu boje s elektrokolem nestihl vyfotit ceduli Hamburk, když jsme kolem ní projížděli. Takže jsme k večeru dorazili do Hamburku a směřovali do centra. Užívali jsme si každý most, každou cestu kolem vody, pořád jsme něco fotili a kochali se krásy města. Divil jsem se, že bylo všude málo vody a na některých místech bylo jen bahno. Zastavili jsme se u zajímavé budovy ve tvaru lodi, kterou si nechal postavit nějaký dost bohatý člověk. Jako večeře byl kebab s místním pivem. Už začínalo být docela pozdě a my měli v plánu dojet k moři, což znamenalo zítra dalších 80 km a přitom stihnout vlak, který nás doveze zpátky do Hamburku k autobusu. Místo na spaní jsme našli kousek od přívozu, se kterým se dostaneme na druhou stranu řeky. Našli jsme magické místo u majáku s výhledem na vodu a mega lodě, které tudy projížděly. Budík nastaven na 5 ráno a jdu zkusit usnout, vedle mě Mikuláš laboruje, jak spojit dvě aktivity na Stravě a Ondra už spí. Bohužel se mi moc nedaří usnout, tak koukám do tmy na nebe.
Den5
Ráno zvoní budík, povedlo se mi usnout asi jen na hoďku. Rychlá balící akce a jedeme k přívozu. Zjišťujeme, že jsem se koukl špatně a přívoz jede až za půl hoďky. Přívoz přijíždí přesně na minutu a my už plujeme na druhou stranu řeky. Na druhém břehu nasedáme a vyrážíme směr Cuxhaven. Fouká proti, snažíme se držet nějaké tempo, aby jsme vše stihli. Severní vítr nám ale nedává nic zadarmo, a tak se střídáme na špičce po kilometrech a cesta se nám zdá být nekonečná. Počasí je takové ponuré a já už přestávám mít energii táhnout kluky. Když po delší chvíli vidíme obchoďák, zastavujeme a dáváme si snídani. Po chvilkové relaxaci a posbírání poslední energie jedeme dál. Při cestě koukám jen před sebe. Sleduji plášť kola přede mnou a asfalt, po kterém jedeme. Snídaně mě trochu nabila a kolem poledne přijíždíme do Cuxhavenu. Kluci jdou koupit jízdenku na zpáteční vlak a pokračujeme ještě kousek k moři. Jsme tu! Otevřené moře před námi. Zvládli jsme to! Ujeli jsme 900 km k moři na fixkách. Jediné, co nás zastavuje, je zpoplatněná pláž. Vylezeme na val nad pláží, uděláme pár fotek a jdeme se kouknout do vedlejšího zálivu, jestli se někde nenajde nějaká mušle, kterou si můžeme vzít domu. Pádíme zpátky na vlak směr Hamburk. Ve vlaku je zakázáno pít alkohol a nepříjemná německá průvodčí nám to dává jasně najevo. Usínáme. O pár zastávek dál nás budí nastupující lidi a nás čeká přestup na S-bahn. Na zastávce exujeme piva a lezeme do U-bahnu. Vystupujeme na hlavním nádraží, odkud to už máme kousek na autobus. Máme chvilku čas, tak se připravujeme na cestu. Lehká hygiena, nějaké jídlo a už sundaváme brašny z kol, aby je mohl řidič dát na držáky. Kola jsou dost špinavá a při manipulaci si řidič povídá něco jako “šajse farád”. Řekl bych, že má velkou radost. My usedáme do busu a čeká nás několika hodinová cesta domů. Nijak zvlášť neutíkala, tak jsem měl čas užívat si pocit, že jsme dokázali dojet na fixkách k moři.
Chtěl bych poděkovat všem servisákům, kteří nám půjčili své nářadí, Honzovi za hecnutí s námi a klukům Mikulášovi a Ondrovi za povzbuzování a skvělý zážitek!
